Italský dluh je na rozdíl od řeckého splatitelný. Již v tomto roce skončí rozpočet v primárním přebytku, který se při dalších opatřeních příští rok může vyšplhat nad dvě procenta HDP. Co to znamená? Jednoduchá matematika říká, že i při stagnaci hospodářství a dluhu okolo sto dvaceti procent HDP Italům stačí, když si budou na trzích půjčovat za úrok nižší než pět procent. Za takových podmínek bude dluh dál postupně klesat. Itálii tedy stačí pomoci zchladit napětí na trzích tak, aby výnosy jeho dluhopisů spadly z dnešních zhruba sedmi pod pět procent. Pak se pacient sám postaví na nohy. Řecku nic takového ani náhodou nepomůže, protože jeho dluh je výrazně vyšší a k primárním přebytkům rozpočtu má země ještě hodně daleko.
Jedním z klíčových problémů dnešního krizového managementu je neschopnost evropských politiků rozlišit mezi skutečně nesolventními zeměmi jako Řecko nebo Portugalsko a mezi zeměmi, na které “pouze” bolestně doléhá okolní napětí, a mají proto problém s drahým financováním (Itálie, Španělsko). Vysoké cena tržních peněz je ale nebezpečná pro každého a zažene do kouta i potenciálně zdravé části měnového klubu.Proto je zapotřebí mezi solventními bankrotáři a nesolventními nakaženými pacienty rychle nakreslit jasnou dělící linii. Zatímco bakrotáři (Řecko a pravděpodobně Portugalsko) potřebují co nejdříve řízený bankrot - osekání dluhu a pomoc bankám. Solventní země jako Španělsko a Itálie potřebují záruku, že někdo v krizových situacích zastaví finanční napětí na jejich trzích a udrží cenu peněz na snesitelných úrovních.
Podobný úkol nemohou zvládnout záchranné fondy jako euroval. Protože fungují na principu záruk všech členských zemí, nelze je prakticky použít u skutečně velkých ekonomik jako Itálie. Jediným kdo může pomoci je Evropská centrální banka (ECB). Investoři potřebují vědět, že v extrémním případě domácí dluh bude kupovat alespoň ECB. Pokud by Itálie měla vlastní centrální banku, mohla by si při současných primárních přebytcích podobně jako Japonsko dovolit výrazně vyšší úroveň zadlužení. Takhle musí spoléhat na to, že ECB a Německo včas přestanou hrát tvrdou hru. Dotlačit solventní Itálii k bankrotu by byla fatální nevratná chyba.
Podobný úkol nemohou zvládnout záchranné fondy jako euroval. Protože fungují na principu záruk všech členských zemí, nelze je prakticky použít u skutečně velkých ekonomik jako Itálie. Jediným kdo může pomoci je Evropská centrální banka (ECB). Investoři potřebují vědět, že v extrémním případě domácí dluh bude kupovat alespoň ECB. Pokud by Itálie měla vlastní centrální banku, mohla by si při současných primárních přebytcích podobně jako Japonsko dovolit výrazně vyšší úroveň zadlužení. Takhle musí spoléhat na to, že ECB a Německo včas přestanou hrát tvrdou hru. Dotlačit solventní Itálii k bankrotu by byla fatální nevratná chyba.
Psáno pro Lidové noviny
