Ekonomická krize politiky nenechá klidně spát. Tolika lidem se začíná vést hůř, že se jen těžko z tribun hlásá – vše za vás vyřeší trh. I když z morálního hlediska to může být správný krok, v demokratické společnosti by se fakticky rovnal politické sebevraždě. Proto se i na českém politickém kolbišti vyrojilo moře konkurenčních nápadů, co dělat. Poslední plán NERVu  schválený vládou je přitom bez nadsázky tím nejlepším, co jsme zatím měli na stole. Není zatížen mořem školáckých chyb a poměrně trefně využívá malého arzenálu obranných zbraní, které máme na skladě.

Největší školáckou chybou při přípravě krizového plánu je bezhlavá inspirace v zahraničí. Představa, že lék na obra, zabere i u trpaslíka je chybná. Velké uzavřené ekonomiky jako Německo nebo USA si totiž mohou dovolit bojovat proti krizi masivní stimulací domácí poptávky. Jednak na to lehčeji seženou peníze. A především, každé euro v peněžence Němce nebo Američana bude z větší části utraceno za domácí zboží, a podpoří domácí růst i zaměstnanost. 

Naše situace je diametrálně odlišná. Každá nová koruna v kapse Čecha půjde ze značné části na zboží z dovozu. Pokud stát začne lidem rozdávat, projeví se to pravděpodobně pouze v nárůstu vnější nerovnováhy a v hlubší sekyře státního rozpočtu. Velká výdajová opatření ve formě třináctého důchodu nebo vyšších platů ve státní správě se proto míjí účinkem a mohou napáchat víc škody, než užitku.

Co tedy můžeme udělat, když jsme pupeční šňůrou napojeni na skomírající poptávku našich hlavních obchodních partnerů? Recesi a čekání na zahraniční oživení se bohužel nevyhneme. Představa, že Německo padá o 2% a Česko přitom roste o 3% je iluzí z říše pohádek. Vláda ale může špatné období odlehčit tím, že posílí konkurenceschopnost domácích zaměstnavatelů tak, aby byli schopni krizi přežít, udržet solidní zaměstnanost a patřili k těm, kteří se jako první svezou na vlně oživení.

Většina opatření by proto měla směřovat buď na úlevu podnikům nebo na posílení flexibility trhu práce. Veškeré přijaté kroky musí být také co nejrychlejší, aby se nakonec neminuly účinkem. V zájmu státu i daňových poplatníků také je, aby byly co nejlevnější a nejtransparentnější. Tedy aby selektivně nezvýhodňovaly konkrétní odvětví a nevytvářely prostor pro korupci.

Když dám pod mikroskop poslední plán vlády, musím přiznat, že ve většině kritérií zabodoval. Série opatření od úlev na sociálním pojištění přes zrychlení odpisů až k zárukám za úvěry ulehčuje život domácím zaměstnavatelům a zvyšuje pravděpodobnost jejich úspěchu v cenovém souboji na zahraničních trzích. Opatření jsou také, až na odpočet DPH u aut, poměrně transparentní a rychlou úlevou všem odvětvím, a nebudou stát o moc víc než 1% HDP. 

I když vládnímu plánu tleskám, bylo by ale nefér zapomínat na důležitého hráče v pozadí. Tím je centrální banka, která dokázala českým podnikatelům ulevit daleko rychleji. Včasným a agresivním snižováním úroků sice nedonutila banky půjčovat, přispěla ale k prudkému oslabení koruny. Tím rychle, transparentně a hlavně levně ulevila všem nezajištěným exportérům. Mohla si to dovolit především proto, že česká ekonomika včetně vlády má malý zahraniční dluh. Je tedy správné, že se vláda rozhodla zdržet drahých a zbytečných balíčků na podporu domácí poptávky, které by ve finále náš zahraniční dluh mohly nafouknout. O tom, jak těžké je s ním dnes žít  by mohli vyprávět například sousedé z Maďarska, kterým padající forint zdražil splátky úvěrů za poslední půl rok skoro o 50%.

 Článek vyšel také v MF Dnes