Taky už vás unavuje neustálé omílání krize ze všech světových stran - krize je hlubší, širší, delší a její konec je v nedohlednu. Takovéto uvažování je skoro sebedestruktivní. Krize jsou zde přece pro to, aby se překonávaly! To, že před sebou ještě nevidíme dno, by nám nemělo bránit v tom, abychom si ho dokázali představit a zamysleli se také více nad tím, jak se od něj odrazíme a co bude po tom. 
Rozjezd krize - rozevírání dluhových nůžek

V pozadí současné krize stojí přílišné zadlužení amerických domácností - ty  mají v průměru dvě hypotéky, několik leasingů a čtrnáct kreditních karet.  Amerika jako celek by se ale nedokázala "předlužit", pokud by na druhé straně neexistovala ochota jí půjčovat. Svět je totiž uzavřený celek a jeho bilance je vždy vyrovnaná - od marťanů nebo venušanů si zatím půjčit nedokážeme. Kdo tedy půjčoval Americe? Především asijské ekonomiky, které měly v amerických domácnostech vděčného odběratele svých vlastních produktů. 

Tento model, který hnala kupředu americká spotřeba, vyhovoval oběma stranám a obě strany k němu také rovnoměrně přispěly - Amerika příliš uvolněnou měnovou politikou a Asie v čele s Čínou politikou fixního měnového kurzu, kterou podporovala své exporty a která ji nutila skupovat americký dluh. Rychlost  a nebezpečnost rozevírání dluhových nůžek podpořil rozmach sekuritizace dluhu. Ta umožnila volně namíchat dluhy amerických domácností (především hypoték) a prodat je do zámoří tomu, kdo disponoval přebytky úspor a jevil o ně zájem. I proto dnes zhruba třetinu ztrát ze špatných amerických hypoték nesou banky mimo USA. 

Abychom ale byli spravedliví, dluhové nůžky se neotevíraly nebezpečně jen mezi Amerikou a Čínou. Mezi další velké globální dlužníky patří vedle USA také Španělsko nebo Británie , ke klíčovým věřitelům naopak počítáme kromě Číny například spořivé Německo nebo ropnou Saudskou Arábii. Hlavní příčinou dnešních potíží je rychlost s jakou se od roku 2001 dluhové nůžky rozevřely a procento riskantních úvěrů, které si americké banky mohy dovolit nasekat s vědomím, že je vždy dokáží lehce prodat. Když se krize začala zvolna šířit a odpisy bank nastartovaly honbu za hotovostí, nejrychleji na to začali doplácet  právě ti, co si zvykli na život v dluhu (Španělsko, Británie, Island, aj.).  Nakonec se ale dopady začaly ozývat i tam, kde zdánlivě žádné problémy nebyly - například v Česku nebo Německu. I tyto ekonomiky se totiž bohužel vezli na vlně neudržitelného hospodářského rozmachu založeného na příliš rychlém rozevírání dluhových nůžek mezi Amerikou a Asií. Nyní globální ekonomika jako celek z této cesty sestupuje a hledá novou kolej. Kudy má vést a co pro to bude třeba udělat?

Konec krize - co se všechno se musí udělat a změnit

Na prvním místě je třeba věnovat veškerou pozornost krizovému managementu ve finančním sektoru. Z let narůstání dluhu a veselého bujení zadluženosti se dostáváme do období, kdy nás ohrožuje masivní odbourávání dluhu a deflační spirála. Ta by, jak poukazují mnohé práce o velké hospodářské krizi, mohla svět uvrhnout do extrémně dlouhých a hlubokých problémů. Proto jsou na místě pragmatické zásahy ve finančním sektoru a rychlé fiskální injekce, které částečně oživí podnikatelskou a spotřebitelskou důvěru.
Po zažehnání rizika deflace ale zdaleka není vyhráno. Tato první fáze je pouze šlápnutím na brzdu u auta, které se řítí směrem k strmému útesu. Světové hospodářství pak čekají dlouhodobé strukturální změny - bude se hledat úplně nová cesta, která půjde směrem k nižšímu zadlužení USA a mírnějším přebytkům úspor Číny nebo Německa. Nebude to lehké hledání, mohlo by v něm ale pomoci několik faktorů. V prvé řadě by Čína mohla umožnit výraznější oslabení dolaru vůči yuanu a k podobnému kroku se mohou odhodlat i ostatní země, se kterými má Amerika velké obchodní deficity.  Na druhém místě mohou zafungovat vyšší rozpočtové výdaje ve velkých ekonomikách, které mají z minula přebytky úspor - Čína, Německo nebo Saudská Arábie. Oba dva kroky mohou podpořit domácí poptávku v těchto doposud spořivých zemích a  naopak vytvořit prostor pro rozjíždějící se americký export. Ten v kombinaci s investicemi založenými na inovacích bude muset tvořit živnou půdu pro "nový" americký růst, který v průběhu oživení nebude moci sázet na kartu spotřeby předlužených domácností. Přeorientovat se nakonec bude muset i velká část nadnárodních podniků a začít více reflektovat asijskou poptávku na úkor poptávky americké.
To bude nová cesta, na kterou se časem vydá světové hospodářství a ve které bychom měli nějakou dobu žít. I když čelíme jedné z nejhorších poválečných finančních krizí a načrtnutá východiska z problémů rozhodně nejsou za dveřmi, nemělo by nám to bránit dívat se do světlejší budoucnosti a být na ni připraveni. Pouze ten, kdo se dívá za horizont má totiž šanci z dnešních potíží vyjít vítězně.
Článek vyšel ve zkrácené podobě také v Hospodářských novinách