Výrazné propady akciových burz, pád největších investičních bank a pojišťoven a prudký nárůst nezaměstnanosti nahlodal v západním světě důvěru v kapitalismus - základní princip fungování dnešní společnosti. Pohled do minulosti sice ukazuje, že krize jsou přirozenou součástí vývoje kapitalistických ekonomik, jejichž cesta k nárůstu bohatství za posledních sto let vždy vedla přes pravidelně se střídající fáze časů dobrých a špatných. Takové akademické argumenty ale  v dobách paniky příliš nefungují. Na čele politického pelotonu jsou proto zoufale zapotřebí osobnosti s jasnou vizí a schopností vést pragmatický krizový management - takový, který by minimalizoval škody a rehabilitoval důvěru v kapitalismus jako systém. 

Víra v trh není náboženství

Zásadní překážkou řešení jakékoliv  ekonomické krize je ztráta důvěry. Většina rozhodnutí "západních" občanů, odkojených sociálním státem totiž  leží a padá s důvěrou v to, že budou mít práci, na účtu jim přistane pravidelná výplata a jejich úspory budou v bezpečí. Krize nám tento pocit jistoty bere a debata nad jejím řešením se pak jako vždy značně radikalizuje.

Na jedné straně se vynořují radikální hlasy zleva, které si vždy přály svrhnout kapitalismus, a krizi vnímají jako čistě mocenskou příležitost. Klasický příklad: zkušenost mého kolegy z nedávné konference, na které mladý levicový politik básnil o tom, že je zapotřebí, aby současná krize byla co nejdelší a nejhlubší. Pak prý přijde čas pro nástup nového řádu. Toto čistě mocenské uvažování je na první pohled perverzní  a jde zcela proti zájmům voličů levice.

Na druhé straně debaty stojí lidé, kteří odmítají jakékoli zásahy státu do ekonomiky. Na první pohled jsou to ti praví a nejodvážnější obránci kapitalismu. Jenže nejsou! Zaslepení odpůrci jakékoliv angažovanosti státu představují učebnicový případ nepochopení role ideologie v moderní společnosti. Politická ideologie jako ucelený systém hodnot a postojů je základním stavebním kamenem, na kterém stojí důvěra občanů ve fungování systému. Bez této důvěry nefunguje klíčové spojenectví demokracie a kapitalismu  a na jeho úkor začínají získávat extrémní hlasy volající po převrácení dosavadního společenského řádu.

Víru v trh nelze proto brát jako náboženství, kterému na všechny problémy stačí odpověď, že "trh ví vždy nejlépe, co dělat", což je ostatně obdoba náboženského postoje "vše je v rukou božích".  To je důležité si uvědomit zejména v krizových momentech, kdy je důvěra v systém nahlodána, a dogmatické lpění na ideologických poučkách ji příliš nepomáhá.

Pomoc bankám jako nutné zlo

Jak by měl tedy v ideální podobě vypadat krizový management? Nejprve jde o to zastavit paniku spojenou s finanční krizí a stabilizovat důvěru v systém fungování hospodářství. Stát si nemůže dovolit nechat padnout klíčová soukolí tohoto systému   - největší banky - a musí všemi prostředky zamezit zhoubné finanční krizi. Ve finančním systému totiž vždy neplatí jednoduché zákony volné soutěže, ani to, že z pádu velké banky může profitovat efektivnější konkurence. Naopak, pád může být pro nejbližší konkurenty - v důsledku velké provázanosti finančních trhů - také smrtící ránou. A co hůře, vzhledem k celkové nedůvěře mezi finančními institucemi pak zamrzá nejdůležitější kanál moderní kapitalistické ekonomiky, kterým jsou směrovány úspory (kapitál) od střadatelů k výrobním podnikům. Při napadení finančního systému je proto zcela na místě okamžitě pragmaticky hasit problémy tak, aby byly co nejrychleji a nejlevněji stabilizovány podmínky. Je ale třeba mít na paměti, že stát v tuto chvíli páchá "nutné zlo" a jeho pomoc v mnoha lidech může vyvolávat oprávněný pocit nespravedlnosti. Proto by měl pomáhat pouze tam, kde skutečně hrozí systémové riziko, a to způsobem, kterým nechá viníky za vzniklé problémy co nejvíce pykat - například zaručí se za dluh a vklady v bance, ale nechrání majetek akcionářů.

V druhé fázi krizového managementu je třeba jasně říci, že mimořádná pomoc je mimořádná a omezená pouze na kritické soukolí kapitalistické ekonomiky. Volání o pomoc z běžných podnikatelských sektorů, s jejichž pádem není spojeno systémové riziko, by nemělo být vyslyšeno. Pád automobilky nebo maloobchodního řetězce na rozdíl od pádu největší banky nebo pojišťovny vytváří především příležitost pro efektivnější  konkurenci. Samotný princip, že v ekonomice přežívají schopnější podniky na úkor těch méně schopných, musí být zachován. Jedině ten je zárukou dlouhodobého hospodářského růstu a vysoké zaměstnanosti. Pro důvěru občanů v systém mohou být nebezpečné doprovodné jevy finanční krize - prudký nárůst nezaměstnanosti nebo hrozba zhoubné deflační spirály.  Stát by je ale neměl řešit selektivní podporou velkých neefektivních zaměstnavatelů, ale spíše transparentně ulevit všem domácnostem nebo podnikům (nižší daně, podpora rekvalifikací).

Nakonec se musí hledat viníci

V třetí fázi již musí politici opustit oblast krizového managementu a snažit se rehabilitovat střednědobou důvěru občanů v kapitalismus jako systém. V době vrcholící paniky mohou lidé  "nespravedlivou" pomoc bankám tolerovat a jsou v zásadě vděčni za jakýkoli pragmatický zásah, který přispěje k uhašení požáru. Když ale oheň uhasne a začnou se počítat škody, pocit křivdy se vrací a hledají se viníci. V této chvíli musí být jasně a pokud možno rychle pojmenovány příčiny krize a konkrétní zodpovědnosti. Jak je možné, že zadlužení amerických domácností tak narostlo? Proč ratingové agentury, které mají být pilířem stability finančního systému, tak špatně ohodnotily dluh domácností? Proč se dlouhodobě nikdo nezajímal o regulaci aktivit bank mimo jejich bilanci? Tyto otázky nesmějí zůstat nezodpovězené! Odpovědi na ně jsou základem pro smíření se s "nespravedlivými" zásahy státu do ekonomiky a k důvěře v to, že podruhé nevstoupíme do téže řeky.

Politická elita dnes musí být  schopna pragmatického krizového managementu a současně dovést své mimořádné kroky dobře obhájit  a nastolit dlouhodobé vize tak, aby otupila zárodky extremismu na obou stranách politického spektra.

Esej vyšla také v časopisu Respekt